Ve Francii zemřel ve věku 94 let česko–francouzský spisovatel Milan Kundera. Prozaik, dramatik, básník a esejista se stal ve druhé polovině 20. století nejvýznamnějším českým spisovatelem, který oslovil celý svět.

Nic na tom nezměnila skutečnost, že brněnský rodák s manželkou Věrou žil od roku 1975 ve francouzském exilu, ani že byl v roce 1979 zbaven československého státního občanství a dva roky nato mu prezident François Mitterrand udělil občanství Francie. V roce 2019 mu bylo občanství České republiky vráceno. Stejně tak na to nemělo vliv, že své romány od osmdesátých let psal francouzsky.

Jeho knihy ze 60. let i následující exilová tvorba patří k základnímu fondu českého umění. V novém tisíciletí se k nim v české verzi připojily romány Slavnosti bezvýznamnosti a především z jeho děl napsaných a vydaných ve francouzštině nejpropracovanější a nejrozsáhlejší Nevědění, oba v překladu Anny Kareninové.

„Kundera se po celou dobu exilu hlásil k české kultuře,“ řekl o něm jeho přítel Milan Uhde. Věhlas muže, jenž chtěl po vzoru Gustava Flauberta „zmizet za svým dílem a zřeknout se role veřejné osobnosti“, potvrdili významní tvůrci, kteří se za něho postavili. Stalo se tak po oznámení, že podle záznamu kriminálního oddělení Národního bezpečnosti Prahy 6 udal v roce 1950 agenta chodce.

„Nejde o nic méně než o snahu pošpinit čest jednoho z největších žijících spisovatelů, a to na přinejmenším pochybných základech,“ napsali v roce 2008 Salman Rushdie, Gabriel García Márquez, Philip Roth, John Maxwell Coetzee, Nadine Gordimerová, Orhan Pamuk, Jorge Semprún, Carlos Fuentes a další, kteří společně vyjádřili „solidaritu Milanu Kunderovi“.

INCLUDEPICTURE "https://d15–a.sdn.cz/d_15/c_img_QQ_U/Z713Z.jpeg?fl=cro,0,0,1280,1901%7Cres,1200,,1%7Cwebp,75" \* MERGEFORMATINET

Kundera se narodil na apríla 1929. Otec byl klavírista, muzikolog a hudební pedagog Ludvík Kundera, rektor JAMU. Jistě i proto se mladý Milan učil hrát na klavír a hudba měla své místo nejen v jeho životě, ale i v tvorbě. Bratrancem byl básník a překladatel Ludvík Kundera.

Po gymnáziu odešel Milan do Prahy, kde se na Filozofické fakultě UK věnoval literární vědě a estetice. Odtud přestoupil na FAMU, kde vystudoval filmovou režii a pak scenáristiku u prozaika a dramatika M. V. Kratochvíla. Po skončení začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, nejprve jako asistent, odborný asistent a od roku 1964 jako docent.

Na jeho působení rádo vzpomíná mnoho jeho žáků, jako třeba Vladimír Körner. „Rukopis mé první knížky Střepiny v trávě odnesl do nakladatelství Čs. spisovatel, a to bez mého vědomí, čímž nastartoval moji literární práci,“ řekl o něm Körner Právu.

INCLUDEPICTURE "https://d15–a.sdn.cz/d_15/c_img_gV_c/kngBVK.jpeg?fl=cro,0,0,800,450%7Cres,1200,,1%7Cwebp,75" \* MERGEFORMATINET

kl, když označil za „opus číslo jedna“ sbírku povídek Směšné lásky (1963–1968), je vhodné je připomenout. Debutoval ve čtyřiadvaceti lyrickými verši Člověk zahrada širá. Zvláště polistopadová literární kritika odmítla jeho další sbírku Poslední máj pro téma konce života Julia Fučíka. Kundera v ní však také zdůraznil hlubokou vnitřní souvislost člověka a přírody. Celý konflikt Fučíka a gestapáka Böhma v ní ukazuje ve vztahu k přírodě, která nemá konce, což jistě není prázdné tvůrčí gesto.

O významu poslední sbírky Monology (1957) s tématy vztahu muže a ženy svědčí i její další vydání, když třetí v roce 1969 bylo vyprodáno v počtu 66 tisíc výtisků a půjčovalo se v té době jenom nejlepším přátelům.

„Považuji se v poslední době za prozaika,“ uvedl Kundera v roce 1960 v časopisu Plamen. „Snad že jsem uznal, že ,psát básně je nedůstojné muže‘, jak rád říkává František Hrubín,“ poznamenal Kundera s nadsázkou na okraj své hry Majitelé klíčů (1962).

Nejpravděpodobnější je ale vyjádření skryté za vyznáním Ludvíka, hrdiny románu Žert, když říká Lucii: „… mám v sobě dobře fungující pojistku studu, která mi brání, abych se příliš otvíral před lidmi. Abych prohlašoval před druhými své city; a čtení veršů mi připadá, jako bych nejen mluvil o svých citech, ale jako bych mluvil o nich stále stoje na jedné noze…“

Veřejnost s mimořádným zájmem přijala jeho povídkové soubory Směšné lásky. Největší ohlas však vzbudil v roce 1965 napsaný a o dva roky později vydaný Žert.

Ludvík Jahn, v raných 50. letech jako student horlivý komunista, se vrací po desetiletí do rodné obce. Kvůli žertovné pohlednici, poslané spolužačce Markétě na školení, byl vyhozen z vysoké školy i ze strany. A Ludvík se chce po čase pomstít spolužákovi Zemánkovi, který ho v rozhodující chvíli podrazil, a sice tím, že svede jeho ženu Helenu. Když se tak stane, zjistí, že Zemánkovi spolu už dávno nežijí.

Spolu s obrazem doby kultu osobnosti tak vyjádřil i životní paradox, který Kundera rád využívá. Podobně jako ironii a skepsi. „Skepse proměňuje svět v otázky. Proto je skepse nejplodnější stav, jaký znám,“ říká.

Dodejme ještě, že Kundera byl v roce 1950 po dvou letech členství vyloučen z KSČ, když StB zachytila jeho korespondenci zesměšňující vysokého stranického funkcionáře. Do strany se vrátil v roce 1956 a skončil v ní pak i se zaměstnáním na FAMU při prověrkách v roce 1970. Poté byl až do odchodu do exilu v hledáčku StB.

Samostatnou kapitolou je Kunderovo vystoupení na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v roce 1967 s názvem Nesamozřejmost existence českého národa. V něm mezi jiným označil osud české literatury za životně závislý na míře duchovní svobody a postavil se proti cenzuře, když odsoudil pokus zakázat filmy Věry Chytilové.

Jeho vystoupení vyvolalo další diskusi i pozdější polemiku s Václavem Havlem, která proběhla na přelomu let 1968/1969. Kundera v ní nadále promýšlel úděl českého národa a kultury mezi Východem a Západem a v politických událostech roku 1968 spatřoval „pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin“.

Václav Havel tehdy označil Kunderův záměr za vrchol „iluzionistické konstrukce“. A vyzval české vlastence, aby se podívali „tváří v tvář kruté, ale otevřené přítomnosti“ února 1969 a neobraceli se „k lepší, ale uzavřené minulosti“ srpna 1968. Tento střet a nevyjasněná nedorozumění s ním související ovlivnily po další desetiletí vztah českého disentu, a nejen disentu, vůči Kunderovi.

V roce 1975 se mu naskytla příležitost vyjet na univerzitu v Rennes, kde přednášel na katedře srovnávací literatury. Jeho žena Věra v rozhovoru pro časopis Host charakterizovala jejich tehdejší základní pocit: „Emigrant, v té první generaci, je někdo, kdo visí ve vzduchu. Skutečný domov ztratil a v nové zemi nikdy doma nebude.“ Přesto se Kundera prosadil.

Po vydání knihy „stesku po Čechách“, románu Kniha smíchu a zapomnění (1979), v němž byl prezident Gustáv Husák charakterizován jako „prezident zapomnění“ a Karel Gott nazván „idiotem hudby“, bylo jasné, že se manželé domů už nevrátí.

Už jen v soukromí odvážných kolovaly v Československu jeho další knihy Život je jinde, Valčík na rozloučenou nebo román Nesmrtelnost, poslední napsaný česky. Největší ohlas získala celosvětově Nesnesitelná lehkost bytí (1982). Všechny prózy také vyšly v Torontu u Škvoreckých.

INCLUDEPICTURE "https://d15–a.sdn.cz/d_15/c_img_gU_f/khgGBk.jpeg?fl=cro,0,0,1280,835%7Cres,1200,,1%7Cwebp,75" \* MERGEFORMATINET

Po listopadu začala jeho díla vycházet i doma. Sám pak zredigoval sedm svazků esejů, v nichž vzdal hold svým vzorům a láskám, kterými jsou Franz Kafka, Jaroslav Hašek, Francois Rabelais, Denis Diderot, Miguel Cervantes, Philip Roth a další.

Není možné nezdůraznit, že právě román Nevědění, označený za nejlepší českou knihu roku 2021, vypověděl nejen o nesnadnosti návratu z emigrace, ale zároveň o problému sebepoznání. Kdy si člověk uvědomuje zákon nevratnosti času, během něhož se vše kolem něho i v něm mění.

Za svou tvorbu získal Kundera v zahraničí Rakouskou státní cenu za literaturu, Herderovu cenu, Jeruzalémskou cenu za svobodu jednotlivce ve společnosti, francouzský Řád čestné legie a řadu dalších uznání. Doma pak Cenu Jaroslava Seiferta, Cenu Ladislava Fukse, jejíž finanční ohodnocení věnoval slepeckému ústavu, i státní cenu za román Nesnesitelná lehkost bytí, s přihlédnutím k dosavadní tvorbě. Stal se i čestným občanem Brna.

Osudy Milana Kundery i jeho rozsáhlé dílo jsou zrcadlem dějin střední a západní Evropy druhé poloviny 20. století. Jejich význam daleko přesahuje svět literatury.

https://www.novinky.cz/clanek/kultura–zemrel–milan–kundera–40437472#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest229_zmenseni_velkych_entit_varC&utm_medium=z–boxiku&utm_source=www.seznam.cz